Štěstí doprovází neštěstí a naopak
Po letech chovu papoušků, kdy mi uletěli dva Fišeři jsem to vzdala a i opakované stěhování nebylo moc vhodně a dobrými podmínkami pro chov, ale zase mě něco políbilo a já si donesla domů anduláčka bílého jako sníh, Cípísek hned zaujal srdce mě a mé rodiny a tak jsme se mu věnovali a meditovali nad tím, zda mu pořídit kamarádku, ale vzhledem k tomu, že byl přítulný a chtěli jsme si jeho radost uživat jsme to zamítli, učila jsme ho na ruku a poprvé si se mnou hrál a cvrlikal, měli jsme z toho všichni velkou radost.
Jednoho dne jsme si zase hráli já mu dávala ruku a on si na ni sedal a měla jsem dojem, že tak to bude navždy, ale jak to chodívá asi za hodinu, když jsem zrovna obědvala, jsem slyšela, že v klícce spadnul a než jsem došla k němu, zatřepetal křidélky a byl v nebíčku.
Ještě jsme si jej naposled vzala do rukou a ukápla mi slzička, smutek ten den zalil moji rodinu a já dva dny chodila bez duše přemýšlejíc o novém ptáčkovy a nejraděj o dvou, no nechtělo se mi do dalšího zklamání, ale tak to je.
Na nový rok jsme se partnerem brzy po rozednění vypravili na zimní houby do lesa, který byl asi dva km od nás, udělali jsme si z toho hezké dopoledne za vzácného svitu slunce a našli i nějaká jidášova ucha, ale vzhledem k mokru a blátu místo sněhu, který roztál před pár dny, to nebyl ta nejpříjemnější vycházka a vraceli jsme se naší oblíbenou stezkou okolo řeky opět domů... Téměř na konci řeky nás doprovázela kočička, bylo to kotě, tak jsme si říkali no asi se tu někomu zaběhlo, ale nemělo komu nikde nikdo, situace byla zvláštní ve smyslu, že se kotě vetřelo mě i partnerovy do přízně od první chvíle a já ji jen pohladila a už se lísala, popošli jsem a ona za námi běžela, nechtěli jsem aby s námi šla a odháněli jsme ji od nás, ale ona se poroučela dál s námi další kilometr. Blížili jsme se k rušné silnici a já si uvědomila, že by ji tam mohlo něco přejet. To byl ten moment, kdy ochranitelce proběhne hlavou tisíc možností, jak zas nějaké zvířátko zemře... Kotě za námi skákalo a pobíhalo zmateně sem a tam, koukli jsme se na sebe s partnerem a stejně jako s anduláčkem před časem bylo rozhodnuto. V noci létali městem všude rachejtle a to mrně se nejspíš vyděsilo a uteklo někam do klidu a těžko budu den po Silvestru, kdy půl města ještě před obědem spalo, hledat majitele středně velkého města, vzali jsme ji domů, dali jí najíst a zašli další den na veterinu, kdyby někomu chyběla, zatím se nikdo neozval. A tak věřím na další zázraky, že když jedna věc pomine, nová začíná a jak to ukáže čas. A ještě tentýž den jsme měli v klícce nového anduláčka s blankytně modrým peřím a zase jsme přemýšleli jaké je to podivné spojení kotě a andulka, zdá se, že si rozumějí. Anduláček kouká z výšky na kotě a kotě ho pozoruje z bezpečné vzdálenosti. Máme zase zvěřinec, ale jen takový, který nám dělá radost .